Jak rozeznat meteor od skutečné hvězdy a na co se zaměřit Pokud chcete mýtus vyvrátit i u sebe, začněte pozorovat oblohu s jasnými očima. Skutečné hvězdy – tedy vzdálené slunce v jiných galaxiích – se na obloze jeví jako stálé body, které se jen pomalu pohybují kvůli rotaci Země. Meteor se naopak pohybuje rychle, často za zlomek sekundy urazí velkou část oblohy a zanechává za sebou světelnou stopu. Typická chyba začátečníků je, že si pletou jasné planety jako Venuši nebo Jupiter s padající hvězdou. Ale planety se pohybují ještě pomaleji než hvězdy a nikdy neblikají – pokud tedy vidíte rychlý záblesk, je to téměř jistě meteor.
Častým nedorozuměním je představa, že Slunce leží přímo ve středu galaxie. To vede k mylnému očekávání, že by Mléčná dráha měla být na obloze stejně jasná ve všech směrech. Ve skutečnosti je jasnější směrem ke Střelci, a to přibližně o třetinu. Pokud toto pozorujete a srovnáte s mapou hvězdné oblohy, zjistíte, že naše poloha není náhodná – nacházíme se v oblasti, kde je mezihvězdného prachu méně než v těsné blízkosti centra. Díky tomu můžeme pozorovat vzdálené objekty, jako jsou kulové hvězdokupy, které by jinak byly zakryté prachem.
Takže až příště uvidíte padající hvězdu, vzpomeňte si, že to není hvězda, ale malý vesmírný prach. A pokud si chcete mýtus nadobro vyvrátit, jděte ven, najděte si tmavé místo, nechte si oči zvyknout na tmu a sledujte oblohu. Budete překvapeni, kolik „padajících hvězd” se dá spatřit ve správný čas a na správném místě – a jak fascinující je vědět, co se za tím vlastně skrývá.
Když už pás najdete, všimněte si, že pod ním visí řada tří slabších hvězd – to je Orionův meč. Uprostřed tohoto meče se nachází mlhavá skvrnka, která není hvězdou, ale Velká mlhovina v Orionu. Mnoho lidí ji přehlédne, protože čeká něco výrazného. Ve skutečnosti vypadá jako takový lehce rozmazaný obláček. Pokud ji chcete vidět lépe, použijte triedr, ale i pouhým okem je to zážitek – jen se na ni dívejte periferním viděním, ne přímo.
Základním pravidlem je minimalizovat jakýkoliv zdroj bílého světla. Mobilní telefon, čelovka nebo světlo z oken vás vrátí na začátek. Pokud potřebujete světlo nutně, použijte červené – jeho vlnová délka nenarušuje činnost tyčinek. Ideální je mít čelovku s červeným filtrem, ale postačí i červená fólie přes běžnou svítilnu. Při manipulaci s mapou hvězdné oblohy nebo zápisníkem držte displej co nejdál od očí a nastavte minimální jas.
Jakmile Sírius najdete, všimněte si, že na opačné straně, přibližně stejně vysoko, svítí hvězda o něco méně výrazná – Betelgeuse. Její oranžovočervený nádech je nepřehlédnutelný, pokud není příliš nízko nad obzorem. Mezi Síriem a Betelgeuse se nachází trojice hvězd, které tvoří pás Oriona. Ale pozor – pás není vodorovný ani svislý, je mírně nakloněný. Pokud ho vidíte jako dokonale rovnou čáru, možná se díváte na jiné hvězdy, třeba na hvězdy v souhvězdí Býka, které mají podobnou vzdálenost od sebe.
Častou chybou je snažit se pozorovat objekty nízko nad obzorem. V úplňku je vzduch kvůli vlhkosti a prachu mnohem rozptýlenější, takže objekty u obzoru se vám ztratí v šedi. Mířit byste měli spíše do zenitu, kde je atmosféra nejtenčí. Také se vyplatí počkat si na chvíli, kdy je Měsíc pod obzorem, i když to znamená pozorovat až po půlnoci nebo před svítáním. I pár hodin rozdílu dokáže s viditelností zázraky.
Důležitý je také fyziologický stav. Nedostatek spánku, kofein nebo alkohol mohou adaptaci zpomalit. Oči unavené z celodenní práce u monitoru reagují pomaleji, proto je vhodné před pozorováním chvíli odpočívat v šeru. Pokud nosíte dioptrické brýle, adaptace se nemění, ale čistota skel ovlivňuje kontrast – otřete je předem mikrovláknem. Stejně tak je dobré vědět, že adaptace probíhá oběma očima stejně, ale jedno z nich může být citlivější; pokuste se pozorovat oběma očima zároveň, ať nezatěžujete jen jedno.
Pro lepší představu o naší poloze si zkuste najít na obloze hvězdokupu Plejády. Ta se nachází v rameni Orienta, což je jedno z vedlejších ramen našeho spirálního ramene. Slunce obíhá kolem centra galaxie rychlostí asi 230 kilometrů za sekundu a jeden oběh trvá zhruba 230 milionů let. Tento pohyb není přímý – Slunce se zároveň mírně vznáší nahoru a dolů vůči rovině disku. Pokud byste chtěli tento pohyb pozorovat, stačí sledovat, jak se mění zdánlivé polohy blízkých hvězd oproti vzdáleným galaxiím. Tento jev, nazývaný aberace světla, je sice nepatrný, ale s přesnými přístroji měřitelný.
Když chcete pozorovat meteory správně, vyberte si místo daleko od městských světel. Ideální je otevřená krajina, kde máte výhled na co největší část oblohy. Nezapomeňte, že oči potřebují minimálně dvacet minut na adaptaci na tmu – během té doby nekoukejte do mobilu ani na baterku, jinak si citlivost očí zase zničíte. Nejvíce meteorů uvidíte v noci po půlnoci, kdy se pozorovací místo na Zemi otáčí směrem k pohybu Země kolem Slunce. Ale pozor – běžná chyba je dívat se přímo do radianta, tedy do místa, odkud meteory zdánlivě vylétají. Tam jsou stopy nejkratší a nejméně nápadné. Mnohem lepší je sledovat oblast asi třicet až čtyřicet stupňů od radianta, kde meteory létají delší dráhu a jsou lépe viditelné.
If you cherished this post and you would like to get additional information relating to discuss kindly go to our web-site.