Když jsme se pustili do home renovation našeho panelákového dvoupokojáku, mysleli jsme si, že už víme všechno. Plán byl jednoduchý: vyměnit podlahy, přetřít stěny a koupit nový nábytek. Realita přišla hned druhý den, když jsme odtrhli starý linoleum a pod ním objevili betonovou směs plnou prasklin, jako měsíční krajina. A to byl teprve začátek. V ložnici například visela tapeta ze sedmdesátých let nalepená přímo na holou zeď bez jakéhokoliv podkladu. Strávili jsme tři víkendy jejím odstraňováním pomocí páry a špachtle, zatímco sousedé nahoře klidně poslouchali rádio. Právě v takových chvílích si uvědomíte, že domácí renovace není jen o výběru správné barvy laku, ale o řešení problémů, které nikdo nečeká.
Největší výzvou byla malá podlahová plocha. Náš obývák má sotva 18 metrů čtverečních, a přesto v něm potřebujeme pohodlné sezení pro čtyři, místo na jídelní stůl a taky postel pro občasné návštěvy od tchýně. Dlouho jsme přemýšleli, jak sladit každodenní život s nutností ubytovat hosty, aniž by pokoj vypadal jako skladiště. Nakonec jsme sáhli po sedací soupravě s funkcí spaní. Vybrali jsme model s elegantní velvet upholstery v tmavě modré barvě, která sice snáší fleky od kávy hůř než kůže, ale vypadá mnohem útulněji. Důležité bylo zkontrolovat mechanismus uvnitř. Klasický rozkládací systém často končí s kovovou tyčí uprostřed zad, což bolí. My jsme vsadili na click-clack mechanism, který umožňuje sklopit opěrák jedním pohybem. První noc na něm ale prověří, zda jste neudělali chybu.
Spánek na rozkládací sedačce může být utrpení, pokud podložka nemá správné vlastnosti. Po prvním přespání u známých, kde jsem měl pocit, že ležím na pytli brambor, jsme se poučili. Když jsme kupovali náš nový kousek, požadovali jsme výhradně slatted frame neboli latě pod pružinami. Ten zajišťuje rovnoměrnou oporu páteři a zároveň odvětrávání matrace. Zvolili jsme foam mattress o tloušťce 16 centimetrů s paměťovou pěnou. Zní to možná jako detaily, ale když po dni stráveném škrábáním starých omítek padnete na lehátko, každý centimetr pěny rozhoduje o tom, zda se ráno probudíte fit nebo s křečí v zádech. Prakticky to znamená, že jsme třetí sobotu v měsíci trávili balancováním matrací na gauči a přemýšleli, proč se do našich úspor nevejde rovnou hotová postel.
Když mluvím o posteli, uvědomil jsem si, že ložnice je často opomíjené místo při home renovation. Všichni řeší kuchyň a obývák, ale ložnice končí jako skladiště věcí, které se nikam nevešly. U nás to bylo zoufalé – šatní skříň z roku 1998 zabírala půl místnosti a manželka měla boty v krabicích pod postelí. Řešení přišlo v podobě postele s úložným prostorem. Koupili jsme dřevěnou konstrukci z masivu, která má pod matrací celou sekci na sezonní oblečení a přikrývky. Uvolnilo to místo v šatníku na věci, které nosíme denně. Problém byl, že jsme původně chtěli jednoduchou postel bez zvedacího mechanismu, ale po týdnu nošení ručníků z druhé místnosti jsme změnili názor. Dneska tam schováváme čtyři zimní bundy, dva páry lyží a ještě tři polštáře navíc.
Zpátky k obýváku. Ten click-clack mechanism, o kterém jsem mluvil, má jednu zradu – vyžaduje pravidelný prostor kolem sebe. Pokud je sedačka přitisknutá ke zdi, sklopení opěráku se nevejde. Museli jsme posunout stůl o padesát centimetrů dopředu, což znamenalo, že se k němu už nevejdou židle. Nakonec jsme koupili menší konferenční stolek na kolečkách, který působí skoro jako dekorace. Každé řešení v malém bytě plodí nový problém. Ale právě to dělá home renovation tak osobní záležitostí – nic není hotové podle katalogu, všechno musíte přizpůsobit svým návykům. Někdo by řekl, že je to otrava, my jsme se naučili brát to jako hlavolam. Třeba večer, když rozkládáme pohovku na spaní, sledujeme, jak se kus po kuse mění náš prostor.
Když jsme řešili spaní pro hosty, napadlo nás i klasické řešení: samostatná sofa bed, tedy pohovka, která se promění v postel bez nutnosti cokoliv sestavovat. Ovšem narazili jsme na problém s úložným prostorem. Klasická rozkládací sedačka sice skryje ložní prádlo dovnitř, ale když jsme ji otevřeli, zjistili jsme, že vnitřní kapsy stačí tak na jeden polštář. Povlečení a deka se stejně musely někam uložit. Zde se osvědčilo, že jsme nechali pod postel v ložnici volný prostor – stačilo posunout rám o pár centimetrů výš a pod něj se vešly dva velké úložné boxy. Teď tam máme vše od ručníků po vánoční dekorace. Je to drobnost, ale ušetřila nám hodiny hledání ve skříních. Možná zní blbě, ale přesně tyhle detaily dělají z rekonstrukce smysluplný proces.
A tak jsme po půl roce skončili s bytem, který vypadá úplně jinak, než jsme plánovali. Podlaha je světlý dub místo tmavého, stěny mají odstín „špinavě bílá” místo čisté bílé, a náš obývák teď dominuje modrá velvet upholstery na pohovce, která slouží jako postel, gauč a někdy i pracovní stůl. Podařilo se nám zachovat jeden důležitý princip: každý kus nábytku musí mít minimálně dvě funkce. Když to nefunguje, raději ho nepořizujeme. Někdy mi chybí ta představa jednoduché koupě nového gauče z obchoďáku, ale realita malého bytu je o kompromisech. Místo dokonalého katalogového obýváku máme prostor, který dýchá, přizpůsobuje se a hlavně funguje i v těch nejhektičtějších dnech, kdy se u nás sejde pět lidí a jeden pes. A to je podle mě podstata každé domácí renovace, ne jen honba za dokonalostí.
In case you have any inquiries relating to where as well as the way to work with look what i found, you are able to email us at our internet site.
Tags: design otevřeného prostoru